*30. listopadu 1873 †8. dubna 1936
Božena Benešová, rodným jménem Zapletalová, po matce pochází z Frenštátska, po otci z Hané, ze Sobíšek, kde rodina Zapletalů řadu generací žila. Na selské hanácké předky byla Božena Benešová zvlášť hrdá. Cítila se jimi svázána s tradicemi slovanského živlu na Moravě, od nich odvozovala i své vlastenectví.
Léta v Napajedlích
Brzo po jejím narození se její otec Roman Zapletal přestěhoval do Napajedel, kde si otevřel advokátní kancelář, zakoupil starý dům a s nevšedním vkusem ho zařídil pro svou rychle rostoucí rodinu. Božena měla deset sourozenců; bratr Roman a tři sestry zemřeli v dětském věku. Obrázek rodinného života Berty a Romana Zapletalových se jeví ve vzpomínkách jejich dcer idylicky: vzdělaná, kultivovaná maminka, přesný a uzavřený otec, početný kruh dětí, stará chůva, kouzlo domu, který je obklopoval. A přece to k idyle mělo daleko: děti se rodily a umíraly, advokátní praxe, zprvu slibná, se nerozvinula tak, jak by početná rodina potřebovala, starosti s konkurencí a konečně předčasná smrt Romana Zapletala – zemřel roku 1907 – trochu upravují dojemné vzpomínky na idylu v rodičovském domě.
V Napajedlích Božena vychodila šest tříd obecné školy (jako vynikající žákyně přeskočila jednu třídu) a své vzdělání doplnila třídami německé měšťanky v Olomouci. Když se čtrnáctiletá vrátila do Napajedel, bylo její školní vzdělání ukončeno. Rodiče nepodpořili její – ostatně dost laxní – přání stát se učitelkou a zamítli zcela její pozdější přání studovat na Minervě, když byla roku 1890 v Praze založena. Knihy a francouzské hodiny u sestry Bernardetty v napajedelském klášteře a pak stále rozšiřovaly její obzor. Božena si na svých rodičích vybojovala útulek ve světnici na půdě, v mansardě zastavěné harampádím, kde četla, studovala a podnikala své první literární pokusy. Naučila se velice dobře francouzsky a její němčina byla – podle svědectví rodilých Němců – dokonalá. Později z němčiny a z francouzštiny překládala.
Dnes si těžko dovedeme představit, kolik svobodomyslnosti bylo v rodičích Boženy, když dovolili své nejstarší dceři, aby celé dny trávila nad knihami a vzdalovala se tak obrazu dívky z dobré rodiny, která se připravuje na výhodný sňatek, vyšívá si výbavu a společensky reprezentuje. Byla tvrdošíjná dívka, která dělala všechno pro to, aby nezapadla do maloměstských norem ani do představy o budoucnosti, jakou si vytvářeli v té době rodiče dospělých dcer. Byla pro svou dobu neženská, bránila se vyšívací drezúře, kterou ji v té době trápila maminka. Vztah otce a dcery – ačkoliv byl plný lásky – byl i zdrojem konfliktů. Božena byla jen dcera, navíc obtížná dcera, která si přinesla na svět dar mimořádného nadání, jež v očích otce bylo pro dívku spíš neštěstím, než darem. Dcera naopak velice toužila překonat otcovu nedůvěru, získat jeho pochopení, a k bolestem jejího mládí patřilo, že se jí to nikdy nepodařilo. V galerii mužských postav Boženy Benešové je nejedna varianta portrétu Romana Zapletala. Snad nejvíc se mu přiblížila v povídce Hladina, kde vylíčila detailně konflikt otce a dcery. Vztah k mamince taky nebyl jednoduchý i přes hlubokou vzájemnou lásku. Matka své dceři nerozuměla; hledala pro ni štěstí, jaké sama v životě nalezla, chtěla z ní vychovat především dobrou manželku, a to se zdálo mladé dívce, snící o velkých činech, málo.
Její základní pocit bylo osamění: měla okolo sebe rušný dům plný sourozenců, přátele a kamarády, a přece byla sama, protože pro svůj duchovní růst neměla partnery.
Dne 13. dubna roku 1896 se vdává třiadvacetiletá Božena za svého dlouholetého ctitele Josefa Beneše. Ženichova rodina byla v Napajedlích vážená. Všichni zasvěcení se shodují v názoru, že Josef Beneš byl inteligentní, vzdělaný mladý muž, jakých bylo v té době v Boženině okolí málo. Navíc to byl člověk s velkým osobním kouzlem, laskavý, dobrosrdečný, se svérázným humorem. Božena Benešová o něm na sklonku života řekla:
,,Proč jsem si vzala Josefa? Protože byl lyrický a dovedl překrásně mluvit. Karel Čtvrtý dal své ženě pás na němž stálo: Na tom světě žádná jiná! – a to mi Josef říkával po celý život.“
Rodiče vystrojili okázalou svatbu. Nevěsta se však – k pohoršení městečka – oblékla do střízlivých anglických šatů. Mladí manželé bydleli v přízemí otcovského domu a vedle Josefova služného je obojí rodiče podporovali. Božena chtěla v manželství najít partnera pro svůj duchovní růst, někoho, kdo by ji pochopil a podpořil v jejím úsilí. S Josefem Benešem Božena doufala vstoupit do kruhu jeho pražských známých, mezi něž počítal i básníka jí v té době nad jiné drahého, Josefa Svatopluka Machara. Velice brzy se však dostavilo bolestné překvapení: Josef vzal zcela vážně svou úlohu ženatého muže, docela pověsil své bohémské večírky na hřebík a stal se spořádaným úředníkem na dráze. Od Boženy očekával totéž: že bude žít pro svou rodinu, pro dítě, které se necelý rok po svatbě narodilo, že vpluje do maloměstského normálu, do normálu úřednické pozlacené bídy, snad jen trochu kultivovanější než obvykle. To byla rána přímo mezi oči. Sen o lásce a harmonii zůstal jen snem. Potácí se v bolestných krizích, osamělá víc než v dívčích letech, navíc s pocitem definitivnosti svého osudu. Je jí už téměř třicet let.
První publikace a přátelství s Růženou Svobodovou
V této době se Benešová pokouší poprvé publikovat. Nejprve v regionálních časopisech, v Prombergerových kalendářích atp. Několikrát jí byly povídky vráceny. Základní obrat v situaci způsobila návštěva Růženy Svobodové na Horečkách u Frenštátu. Bylo to osudové setkání, které na dlouhá léta určilo dráhu Boženy Benešové. Růžena Svobodová se rozhodla zkusit všechno, aby Boženu vytrhla z její rezignované melancholie a pomohla jí prosadit se jako spisovatelce. Po tomto setkání následuje rozsáhlá korespondence, další návštěva Svobodové na Moravě, společná cesta do Itálie na jaře roku 1903, prostě upřímné a mnohostranné přátelství, které končí až smrtí Růženy Svobodové roku 1920.
Pro Benešovou mělo toto setkání obrovský význam; poprvé potkává někoho, kdo ji plně ocenil a porozuměl jí. Svobodová pochopila přesně její situaci a začala pracovat na tom, aby ji změnila především tím, že povzbuzovala Boženino literární sebevědomí. Pro začínající autorku, plnou vnitřních pochyb a rozpaků, to byla velká opora. Svobodová jí dala pocit, že má morální právo psát, jít za svým talentem, i třeba na úkor rodinných a domácích povinností. Umístila řadu jejích básní v časopisech, propagovala povídky. Nejenže pomohla Benešové vstoupit do vysněného ráje, ale poučila ji i o šedé každodennosti práce, kterou na sebe musí vzít každý, kde se chce literaturou vážně zabývat. Střízlivý, věčný vztah k vlastní tvorbě, kterou dokumentuje její korespondence, se snaží vnutit i Benešové. Kázeň, práce a práce a práce, to je její základní heslo a motto většiny dopisů z té doby.
,,Vaše krásné verše bloudí Prahou. Nyní je má Šalda, po něm je dostane Vrchlický, aby si vybrali pro své redakce. A podruhé to pište pořádně, každou báseň zvlášť!!!“ (1903)
,,Pošlete mi tu prózu, nezlobte mně! A nebuďte pořád taková rozervaná nad svou prací, jako byste pila inkoust. Buďte k ní prostší. Napište ji a otřeste ji jako hruška ovoce. Jaképak pořád žalmy.“ (1903)
Seznamuje ji s Šaldou. Zásilky knih, které putují na Moravu, pomáhají Benešové orientovat je v současném uměleckém životě. Když Svobodová zjistila, že Božena umí perfektně německy a francouzsky, má ji k překládání. Na Šaldův popud pak přeložila rozsáhlý román Kamila Mauclaira Město světla. V této situaci se rodí plán na přestěhování Benešových do Prahy.
Život v Praze
Nebylo snadné přesvědčit rodinu, mohlo se tak uskutečnit až po otcově smrti. Nebylo jednoduché ani získat pro Josefa místo v Praze, ale konečně se to podařilo a v září 1908 přichází Božena Benešová do Prahy. Mohla být stejně dobrým kritikem jako prozaičkou, podobně mohla být i velkým dramatikem a básníkem: tuto schopnost nikdy nevyužila docela. Snad proto, že ji literatura nezajímala jako taková, ale že jí ožívala osudy lidí a všechny ostatní aspekty vytlačil zájem o lidské individuum, vržené do krutého a nepřátelského světa.
Od roku 1910 vztah Benešové k salónu Růženy Svobodové poněkud slábne. Božena začíná mít potřebu se osamostatnit. Navazuje živé přátelství s Čapkem Chodem. Je samostatnou a svébytnou osobností, zralou umělkyní. Jejich vztah se přetváří.
Tato doba je zároveň dobou rodinné krize. Syn Roman dospívá do bolestných let puberty, z nadějného milého dítěte je vzpurný a uzavřený student, který si s matkou čím dál tím méně rozumí. I vztah k muži dostává kritickou podobu. Neurovnané poměry vrcholí roku 1912 rozvodem. Božena se však s Josefem nikdy nerozešla. Žili spolu až do Josefovy smrti 13. října 1933.
Léta válečná
Válečná léta strávila Božena Benešová střídavě v Uherském Hradišti u maminky a u sester, a v Praze. Byla to léta intenzivní literární práce: dokončila knihy povídek Myšky a Kruté mládí, a zejména pracovala na svém dosud největším díle, na románu Člověk. Celý život žila ve stísněných existenčních podmínkách, ale válečná drahota ji uvrhla přímo do bídy. V této době se znovu upevňuje vztah k Růženě Svobodové. Když Svobodová připravuje Lípu, žádá Benešovou o pomoc. Benešová v té době intenzivně pracuje na románu Člověk, přesto ji Svobodová přemluví. Když Svobodová umírá, ujímá se redakce a poslední ročník, věnovaný její památce, sama rediguje.
Léta poválečná
V prvních poválečných letech prodělává Božena Benešová jistou uměleckou krizi. Po úspěchu Člověka, za kterého dostal státní cenu, vydává knihu povídek Oblouznění, která obsahuje z větší části práce předválečné a válečné. Nově pracuje jen na dramatech Jasnovidky a Zlatá ovce. Snaží se řešit svou materiální situaci. Benešová začíná psát fejetony a črty a publikuje je, kde se dá.
Roku 1926 se uchytila v YWCA, kde několik let pracovala jako tajemnice německého kroužku, knihovnice, vedoucí letního tábora apod. Zaměstnání v YWCA se stalo pro Boženu Benešovou velice šťastným. Dostala se do styku s prostými dívkami, prodavačkami, úřednicemi, které přicházely do klubovny strávit svou polední přestávku, podebatovat o svých problémech, vypovídat se z trampot. Božena Benešová dovedla znamenitě poslouchat a dívky ji měly rády. Později, když už v YWCE nepracovala, utvořily kroužek ,,dívek Boženy Benešové“ a zůstaly jí věrné až do smrti, navštěvovaly ji doma, mnohé jí pomáhaly.
Samotářská Božena se stala na sklonku života středem kroužku mladých žen. Přicházely k ní spisovatelky Marie Pujmannová, Marie Majerová, Sofie Dostálová a Helena Dvořáková. Nejhlubší přátelství jí v té době však pojilo s jen o několik málo dnů starší Annou Marií Tilschovou, s Marií Stivínovou a s kritičkou Pavlou Buzkovou, která se stala po její smrti první editorkou spisů. Poválečné léta nebyla pro ni nijak šťastná: roku 1924 jí umřel bratr, o několik let později sestra Berta a maminka. V říjnu roku 1933 ovdověla. Trvalou starost jí působil syn. Roman se vrátil z války a zapsal se na medicínu, ale studia – k velkému zklamaná matky – nikdy nedokončil. Předčasně vyzrálý válečnými zážitky se těžko podřizoval studijní kázni. Jeho neúspěch Božena Benešová velice těžce nesla a byl stálým zdrojem nedorozumění mezí ní a synem, kterého velice milovala. Božena Benešová zůstává sama. Tehdy se znovu vrací myšlenka k návratu na Moravu ke svým sestrám. Dopis Sofie Dostálové na toto téma charakterizuje hodně prostředí a vztahy ve kterém v té době žila.
,,Drahá Boženo, zatím co ty mě píšeš kontemplativní lístek, je tady hotová bouře kvůli tobě. Včera telefonovala ráno zcela vyjevená Katzová, že Raabová jí sdělila, že se co nevidět odstěhuješ k sestrám, že budete mít čtyřpokojový byt, že v Praze už dáš výpověď atd. A zdali já o tom vím. Odpoledne byla Mařka v Praze, telefonovala a já jsem šla s ní do města nakupovat. V kavárně Evropě jsem jí sdělila tu novinku. Rozhodly jsme se, že si ji Raabová ve své živé fantazii vymyslela.
Boženo! To by byla hrozná myšlenka. Nechci mluvit teď o Mařce a o mně, ani o dávkách nebo Annemarii. Ale vidím tě v malém městě v bytě se dvěma melancholickými sestrami, kde budete tak cituplné a tak ohleduplné, že se za rok oběsíte všechny tři. Na návštěvu k tobě nepřijdou vášnivé Mařky a duchaplné Sofie, nýbrž samé Natálky! Boženo! Boženo! Boženo! Prosím tebe. Nemluvme o tom, Byla by to nenapravitelná chyba!!! Tři sestry od Čechova proti tomu hadr!“
Od roku 1926 si Benešová stěžuje na nemocné srdce. Existenční starosti vyřešila až tehdy, když začala v Melantrichu vydávat své sebrané spisy. Dostalo se jí uznání, za Úder dostala státní cenu a za ostatní dva díly trilogie cenu Melantricha a cenu země Moravskoslezské, byla zvolena do IV. třídy České akademie věd a umění, zasedala v řadě porot. Byla členkou přípravného výboru Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem.
Na sklonku života
Její zdravotní stav se rychle zhoršil a ona jako by neměla chuť se postupující nemoci bránit. Doslova několik dní před smrtí dodiktovala svým dívkám poslední pokračování Dona Pabla, dona Pedra a Věry Lukášové. Zemřela tiše ve svém dejvickém bytě v Srbské ulici 8. dubna 1936 kolem třetí hodiny odpoledne. Pohřbena byla na bubenečském hřbitově do prostého hrobu po bok manžela.
Celý život se cítila osamělá, zemřela ale v kruhu přátel, kteří v ní ctili a milovali nejen velikou umělkyni, ale především dobrého a moudrého člověka, jehož lidská účast jim pomáhala žít. Byla mimořádnou ženou, kterou vlastní nepodařený osobní život neuzavřel světu, ale naučil ji chápat trápení druhých, být jím oporou.
Zdroj:
MOLDANOVÁ, D. Odkazy pokrokových osobností naší doby: Božena Benešová.
Praha: Melantrich, 1976.
Pro zvětšení klikni na obrázek